Jel jsem do Indie s foťákem, který nic neumí!?
Předem se omlouvám všem, kteří otevřeli tento článek pouze z důvodu, aby se dozvěděli o zážitku z Indie jako takové. Článek je nejen o samotné cestě, ale také o mých pocitech a poznatcích z používání „hloupého“ foťáku v moderní době.
Jaký jsem si vybral na cestu fotoaparát a proč?
Odpověď na takovouto otázku není jednoznačná. V první řadě jsem si pořídil malý Fujifilm X-E4 a doplnil jej reportážním objektivem 18/2 spolu s 35/1.4. Skvělá kombinace, relativně rychlé ostření, super výstup.. no prostě top stroj, který vleze do kapsy. Něco mi zde však ale přebývalo a něco chybělo. Značku Fujifilm používám profesionálně už od roku 2019 a používal jsem celou škálu jejich přístrojů. Uživatelské rozhraní se všemi možnostmi mi na X-E4 spíše připomínaly pracovní nástroj a chyběl mi pocit, který jsem měl z focení s Leicou M.
To byl důvod, proč šla ještě před cestou samotnou malá a skvělá X-E4 i s oběma objektivy z domu. Na její místo přišla Leica M240 z roku 2012, která stejně jako většina fotoaparátů z této řady neumí téměř nic. Ve zkratce tam lze nastavit expoziční čas, clona objektivu a citlivost snímače + výběr mezi barevnou, černobílou fotkou a pár dalších možností.
Leicu jsem doplnil objektivy 28/2.8 a 50/1.5 od Voigtlanderu, které stojí zlomek originálních Leica skel a nabídnou skvělé zpracování i optické vlastnosti. Nastavil jsem foťák do černobílé, zadal ukládání RAW + jpg a mohl jsem fotit.
Balení cestovatelské techniky
Balení techniky na cestu byla kapitola sama o sobě, poněvadž jsem do odbaveného zavazadla nechtěl dávat jakoukoliv elektroniku a vše jsem chtěl nacpat do šestilitrové brašny od Peak designu. Trochu jsem toho pak litoval, když jsem u každé bezpečnostní kontroly vytahoval kompletní obsah brašny a následně ten tetris skládal zpět.
Den 0.
Den 0 pro mě byl pouze cestou a ničím jiným. Brzo ráno jsem se vydal na cestu vlakem s jedním přestupem. Cílem cesty byla Vídeň, odkud jsme odpoledne odlétali. Byl jsem trochu nervózní, jelikož to měl být můj první let v životě, ale nervozitu přebilo natěšení na samotný let. S Turkish Airlines jsme odletěli Airbusem A321-neo, jednalo se o velice komfortní letadlo. Místo přistání bylo v Istanbulu, odkud jsme letěli do Nového Dilí už v téměř kompletní sestavě Boeingem 777-300. V něm už tolik místa nebylo. Seděl jsem vedle přátelského komunikativního Inda, který pracuje pro Microsoft a vracel se z pracovní cesty za svou rodinou.
Den 1.
Přílet do Dilí byl super, jelikož jsme podle instrukcí věděli kudy vylézt a ve kterém bankomatu si vybrat peníze. Měli jsme si zařídit i datové simky u místního operátora. Bohužel jsme však díky technickým problémům neuspěli.
Před námi byl ještě jeden přelet do města Jaipur. Ten se konal až odpoledne, a tak nás Marcel vzal jednu stanici metrem od letiště, aby nám ukázal Indii jako takovou. Nebudu lhát – byl to šok! Začali jsme všichni během proplétání se uličkami fotit, všechno bylo jinak než známe, ale přesto to všude kolem nějakým nepochopitelným způsobem fungovalo. Marcel, který celou výpravu zorganizoval, nás zasvětil prvním jídlem a místním masala čajem. Ten se servíruje většinou v papírovém nebo keramickém kelímku.
Následoval odpolední přelet do Jaipuru. Na mezistátní krátký let jsem dostal místo u nouzového východu - pro mě to znamenalo extra místo na nohy. Po příletu jsme vylezli z letadla po schůdkách ven a čekalo na nás dokonalé počasí s modrou oblohou a hřejivým sluncem. Před budovou místního letiště nás čekal osobní řidič s minibusem, který nám byl k dispozici na týden. Dorazili jsme do hotelu, dali si rychlou sprchu a vydali se přímo do centra několikamilionového Jaipuru. Na hlavních ulicích se člověk musel prodírat mezi lidmi, jakmile ale člověk zajde trochu bokem, narazí sotva na pár lidí. Stihli jsme ten den navštívit také největší sluneční hodiny na světě Samrat Yantra z 18. století.
Den 2.
Po snídani formou rautů jsme se vydali do Amber Palace, kde mě zaujalo zdobení místních slonů. Vyšli jsme opačnou stranou abychom se dostali tam, kde už moc turistů nechodí. Přidali jsme se k místnímu školnímu průvodu. Dostali jsme všichni Bindi – značení na čelo. Navštívili jsme první místní chrám, který jsme potkali. Ten vynikal úžasnými soškami všude, kde vás napadne.
Po jídle v místní restauraci s názvem Zeman jsme se vydali autobusem zpátky k městu. Zastavili jsme poblíž paláce Jal Mahal. Dali jsme si čerstvý kokos a brouzdali podél břehu a nasávali místní atmosféru. K večeru jsme se opět vydali směrem do města, procházali místní ulice s obchůdky a odjížděli až za tmy.
Den 3.
Konečně jsme si na snídali objednali placku Masla Dosa, kterou bych přirovnal k palačince z cizrnové mouky, která je plněná rajčaty, cibulí, paprikou atd.. Následoval přesun do jiného města, do města Pushkar. Po vstupu na reccepci našeho ubytování Jogat Palace jsme byli ohromeni. Vzhledem ke všemu písečnemu všude kolem to bylo jako v ráji. Uvnitř komplexu plno palem, zeleně a zajímavé architektury, kterou uprostřed všeho doplňovala fontána.
Zde však začínalo naše první větší seznámení s Islámem. Město Ajmer poblíž Pushkaru je právě Islámského typu. Po dlouhé době jsme viděli i zvěř chovanou na maso a místní řeznictví na ulici. Ani se nedivím, že velké procento Indů je vegetariánské. Cílem bylo se dostat do místní mešity. Našli jsme hlavní vchod, kde jsme se dozvěděli o tom, že pro vstup dovnitř je zapotřebí mít pokrývku hlavy a zakrytá kolena. To by nebyl až takový problém, problémem spíše bylo, že nás dovnitř nechtěli pustit s technikou, kterou jsme měli nechat venku. Zůstal jsem tedy jako jeden ze tří, kdo nešel dovnitř a užíval jsem si ten pohled na ruch ulice. Jakožto jediní běloši s privilegiem sedět na schodech mešity jsme byli atrakcí pro místní a chodili k nám, aby se s námi mohli vyfotit.
Cestou zpět na trhy v Pushkaru jsme zastavili u cesty, abychom si vyfotili Makaky, kterých bylo všude kolem ohromné množství. Ne všem se to však líbilo. V Pushkaru jsme mimo místní trhy navštívili také Brahmův chrám a místní gháty.
Den 4.
Následující přejezd do Jodhpuru trval přibližně 4 hodiny. Objevili jsme se najednou pod pevností Mehrangár, která se tyčila na vysoké skále a byla vybudována pro to, aby zajistila práci několika tisícům lidí v okolí. V pevnosti samotné byly expozice zbraní, posedů na zvířata a všechno co vás napadne. To nádherné ale bylo koukat kolem, ať už na samotnou stavbu a její detaily, tak i na okolí. Pod námi se totiž rozprostíralo modré město.
Z pevnosti jsme sešli dolů směrem do modrého města, kde bylo fascinující pouze procházet a koukat kolem. Bylo to super! V určitou hodinu jsme měli sraz a vydali jsme se na večeři, odkud se dalo krásně koukat na západ slunce s výhledem na pevnost.
Jelikož však autobus nesměl zajet do centra města, zažili jsme svou první zběsilou jízdu tuktukem. Musím tedy říct, že to byla sranda a to jsem ještě nečekal, kolikrát tento dopravní prostředek ještě využijeme.
Den 5.
Další den pro nás znamenal další dlouhý přejezd. Cílem byl Jaisalmer, který se nachází nedaleko hranic s Pákistánem. Jakmile jsme se blížili, kolem cesty chodili volně žijící velblboudi a kozy. Marcel zavelil našemu řidiči, aby zajel do lokální vesnice.
Dorazili jsme do vesnice, kde jsme se procházeli. Místní nám vysvětlili, abychom počkali, že někdo dorazí. Přišel starší pán s takovou dvojflétnou a měli jsme několikaminutové hudební představení. Impozantní bylo, že v hudbě nebyl slyšet ani jeden nádech, což chce určitě nemalou praxi a technickou dokonalost. Následovalo prozkoumávání vesnice až po dobu, kdy nás jeden místní pozval k sobě do chýše na čaj. Začal nosit proplétané postele z okolních domů, abychom si měli kde sednout. Dobu, kterou jsme čekali na jeho pohoštění jsme skvěle vyplnili komunikací a zábavou s místními dětmi.
Po odjezdu z vesnice jsme měli namířeno do našeho stanového ubytování s projížďkou na velbloudech po místní poušti. Na poušti jsme nechali velbloudy i jejich vodiče odpočinout a koukali jsme na západ slunce. Večer už pouze následovala venkovní večeře s doprovodným programem. Zjistil jsem však, že nejsem úplný fanoušek Indické hudby a představení.
Den 6.
Jaisalmer. Konečně jsme se vydali do blízkého Jaisalmeru, respektive do pevnosti uprostřed města. Tato pevnost je osídlená a nazval bych to spíše takovým malým městem ve městě. Všude kolem bylo plno obchůdků, zajímavých domů a lidí. Po tomto prozkoumávání a uspokojení našich smyslů jsme se vydali dolů do města. Konečně jsme narazili na pobočku Airtel, kde nám řekli, že tak během 10-15min jsme schopni vyřídit místní datovou SIM kartu. Po zhruba hodině a půl vyřizování jsem tedy měl konečně svou datovou simku!
V Jaisalmeru bylo také plno stánků s koženými brašnami, batohy, pásky a podobně. U jednoho jsem se zastavil a dost se mi některé líbily, ale buď byly brašny pro mou potřebu moc velké nebo malé. Ceny v těchto obchodech byly třeba desetinásobně nižší než u nás.
Konec dne patřil cestě do Bikaneru, kde jsme měli přespat. Zastavili jsme se na čaj v místní vesničce, kde sedělo několik starších muslimů. Na prašivé zemi měli pod sebou jen kus látky, jenž dělila jejich oblečení od nečistot. Během objednávání čaje přes cestu se na nás svalilo asi 50 zvědavých muslimů a bylo to dosti zvláštní. Nakonec jsem byl rád, že jsme seděli v autobuse a jeli dál.
Den 7.
Poslední den, kdy máme minibus. Čekala nás návštěva krysího chrámu, do kterého se také nesmělo v botech. Ponožky nebyly zakázané a tak jsem chrám „proletěl“ v ponožkách, které jsem následně vyhodil. Před chrámem samotným byly stánky s obětinou, hračkami a vším možným. Pokračovali jsme autobusem do Jaipuru, kde jsme začínali naši cestu. Celý týden náš řidič jezdil skvěle a právě během spěchu na nádraží jsme chytli dopravní zácpu. Náš řidič naboural do auta před námi, dvakrát po sobě. Je to vlastně celkem úsměvné, že až v tuto chvíli jsem viděl první dopravní nehodu v Indii.
Na nádraží se prochází bezpečnostním terminálem a batohy jsou také skenovány. Vlak přijel včas a vyrazili jsme na cestu do Agry. Vlaky v Indii jsou širší než u nás a ve spojení s rezervací vlastního místa jsme měli dostatek prostoru na nohy a relativně pohodlné sedačky. V česku jezdí s minibarem a prodávají jídlo, pití i sladkosti. V indickém vlaku chodí mladík, který volá: „čajé“ a prodává čaj, další pak v přepravce zaháčené šátkem kolem krku a zapřené o břicho roznáší a prodává sladkosti.
Dorazili jsme do Agry a tuktukama jeli do hotelu Clarks, luxusní pětihvězda. Rozhodli jsme se jít na společnou večeři do vrchního patra. Vypadali jsme jak vandráci, kdežto všichni kolem byli v kravatách. Za dne by měl být pravděpodobně vidět Taj Mahal, avšak už bylo 10 večer, takže všude venku byla tma.
Den 8.
Snad jako jediní hosté jsme přijeli a také odjíždíme tuktukama, směrem k samotnému divu světa. U vstupu do Taj Mahalu se ochrance moc nelíbila moje kamerka, ani její příslušenství. Musel jsem vysvětlovat co to je a jak to slouží, nakonec se slečna z ochranky otočila na kolegu, který ji ukázal, že je to vpohodě a nic mi nezabavili.
Okolí samotné stavby bylo čisté a udržované. Bylo zde opět plno turistů, kteří se s námi chtěli fotit. Budova je to obrovská a impozantní. V případě konfliktů ji zakrývají plachtou, aby tolik nezářila a nesloužila jako snadný cíl vzdušného útoku.
Čekala nás dlouhá cesta, ale udělali jsme si malou zastávku u Agra Fortu. Následně se vydali tuktuky na hotel pro zavazadla a směr nádraží odkud jsme měli jet do Dilí a tam přestoupit na vlak do Varanásí.
Na nádraží jsme dorazili včas, abychom zjistili, že náš vlak má 4 hodiny zpoždění a nestihneme tak přestup v Dilí na následující vlak. Bylo tedy rozhodnuto využít místních taxislužeb a jet 300km dvěma taxíky. Tlačil nás čas a místní taxikáři se neuměli dohodnout co a jak. Ještě na parkovišti jsme přestupovali do jiného auta a po dalších pár kilometrech ještě jednou do jiného – tím jsme naštěstí dojeli až do nádraží v Dilí. Nastoupili jsme do nočního vlaku, dali si trochu slivovice a mohlo se jet.
Den 9.
Ráno jsem si potřeboval zajít na záchod. Z toalet ve vlacích mám trochu hrůzu – o to více v těch indických. Sebral jsem tedy odvahu a byl překvapen, že na toaletě byla klasická mísa a bylo tam čisto. Zkouknul jsem na svém lůžku film a čekalo nás vystoupení ve Varanásí.
Cestou jsme si dali čaj a zahlédl jsem i pobočku Dominos Pizza, což mě v takovém městě celkem zaskočilo. Dorazili jsme na náš hotel, který se nacházel mezi obchůdky v úzké uličce. Zatím jsme měli vlastní sprchu a teplou vodu, to bylo super. Nevynechali jsme ani věhlasný Blue lassi shop.
Vydali jsme se na procházku k oné slavné Ganze. Viděli jsme tam toho spousty, od obchodníků až po spalovnu mrtvol. Plánem na večer bylo navštívit místní ceremonii na počest řeky. Zvolili jsme místo k sezení na lodi u hlavního ghátu.
Den 10.
Budíček 5:30, chystáme se jít fotit ranní Gangu v mlze. Na břehu se nám nabídl postarší pán s lodí bez motorového pohonu. Domluvili jsme se na ceně a hodinu nás vozil po místní řece. Mlha bohužel nebyla.
Po plavbě jsme se vrátili na hotel na společnou snídani a zbytek dne patřil prozkoumávání a hledání uličky s kořením, které jsem musel dovést domů. Jakmile jsme našli uličku a nějaký větší obchod, tak nás usadili, dali nám čaj a pak až zjišťovali co vlastně chceme. Po úspěchu za dobrou cenu jsme se zase toulali uličkami.
Den 11.
Spali jsme už v jiném hotelu. Vzbudil jsem se ve 2 ráno se zimnicí a bolesti celého těla. Podařilo se mi naštěstí ještě usnout a o půl 6 jsem se vzbudil. Bylo mi lépe, ale žádná sláva. Naštěstí jsme s sebou měli lékařku Alču, která mě nadopovala práškama. Postupně se můj stav během dopoledne zlepšoval. Přesunuli jsme se do dalšího hotelu, kde jsme si odložili věci a za pomoci místních tuktuků mířili na místo, kde vpodstatě vznikl Buddhismus. Léky však přestaly působit a nebylo mi opět dobře. Potom jsme už naštěstí šli pouze na večeři a já se více nezatěžoval.
Den 12.
Den odjezdu. Vzbudil jsem se v posteli našeho nadstandardního hotelu, který jako by svým vzhledem a vybavením nepatřil do místa, kde je zasazen. Tento den patřil pouze nákupům, na které já moc nejsem, nicméně jsem doprovázel holky na jejich cestě za utrácením. Následně jsem se odpojil a šel si ještě cvaknout pár svých fotek. Cítil jsem se dostatečně nabažen všeho kolem a odpočíval jsem na hotelu až do doby našeho odjezdu. Následovala už pouze cesta na letiště, 3 přelety, jízda vlakem, autem a po zhruba 31 hodinách na cestách jsem byl doma.
Krátký sestřih z naší výpravy